Na jedné straně jsou pocity neklidu a strachu srovnatelné, na druhé straně je mezi nimi příliš kritický rozdíl. Strach je jedním z nejstarších formativních pocitů, které nás zásadně chrání. Pro děti a dospívající je obvykle dvojnásob pravý, protože je předpokladem běžné opatrnosti. Když se však strach změní v neklid, stává se brzdou, která dítěti znesnadňuje vypracovat si své odlišné schopnosti a zcela se začlenit do kolektivu.
Zatímco strach může být běžnou reakcí na život ohrožující podnět, neklid lze charakterizovat jako přirozený vzorec myšlení, cítění a chování. Je to tedy jakýsi naprogramovaný porušený program, který časem začne ovládat vnější i vnitřní svět postiženého. Tento program se zanedlouho začne aktivovat velmi nezávisle na míře nebo přítomnosti objektivního rizika. Člověk na hraně se ocitá v děsivém kruhu, z něhož se konkrétně děti nedokážou vymanit. Učitel častěji nemá prostor zabývat se hlubšími příčinami neklidu, ale má možnost tento kruh úspěšně přerušit.
Dvěma nejčastějšími poruchami neklidu u dětí a dospívajících jsou sociální strach a generalizovaná úzkost. Předmětem sociálního strachu je nedůvěra v sebe sama, strach z posměchu, ponižování a uzavřenosti. Souhrnný neklid může zahrnovat sociální obavy, ale může se jednat o obecnější strach z toho, že něco nezvládneme, že přijdeme zkrátka nebo že se v budoucnu setkáme s několika těžko definovatelnými katastrofami.
Čtyři složky úzkosti
Pojďme si představit konkrétní strašlivý kruh, který může zatížit dítě, které trpí úzkostí. Tento strašlivý kruh má čtyři části, které ovlivňují uvažování dítěte, jeho vášnivé zapojení, fyzické pocity a chování. Na počátku všech neklidů jsou takzvané naprogramované negativní myšlenkové řetězce. Tyto řetězce neustále vedou ke katastrofální situaci. V některých případech platí, že čím vyšší jsou kognitivní schopnosti dítěte, tím exponovanější scénáře je schopno vytvářet. Například v případě, že se učitel na něco zeptá, může úzkostlivé dítě vytvořit tento příčinný řetězec.
Zdá se pravděpodobné, že odpověď na tuto otázku zná. Ať je to, jak chce, je možné, že to nebude úplně správně a možná bude jeho odpověď opravdu šílená nebo ponižující. Spolužáci se začnou chichotat, on pravděpodobně zrudne, začne koktat a bude vypadat čím dál zajímavěji. Vyučující si možná bude myslet, že je úplně mimo, že vůbec nic nepochopil, a o to víc ho bude muset zkoušet. Řekne to ostatním instruktorům. Ve škole nezvládá balík věcí. Nakonec se na vše přijde. Nikdo ze spolužáků se s ním nebude bavit, instruktor si na něj zasedne. Pak začne hluboce cítit, že zklamal i své opatrovníky. Bude s tím vším úplně sám, nikdo jej nebude mít rád a taky tyto emoce nevydrží.
TIP: Období vzdoru – jak se s ním vypořádat?
Začíná to úvahami
Začátek tohoto myšlení se odebírá správnou cestou a u každého studenta se v určitém okamžiku objeví různé úvahy. Každopádně dítě s úzkostmi není schopno se včas uzavřít několika vnitřními reakcemi typu no a co, tak nanejvýš špatně odpovím, plácnu pár blbostí, svět se nezboří atd. Běžné tázání se rozvine v řetězec naprogramovaných negativních úvah, které jsou postupně nerozumné a vyústí v určitou katastrofální situaci: budu s tím vším úplně sám, nikdo mě nebude mít rád a já nebudu perfektní.
Toto nejasné „nevydržím to“ je společným jmenovatelem v podstatě všech scénářů neklidu. Tato myšlenková příprava se od standardního uvažování liší nikoli svou podstatou, je navíc mnohem rychlejší a pohotovější než běžný asociační proud a dítě mu věnuje největší pozornost. V některých případech je v této kognitivní noře skutečně zachyceno.
Každá myšlenka v nás vyvolá několik pocitů, slabších nebo pevnějších. Vtip v nás vyvolává povznesenou náladu, skvělá zpráva nás rozveselí. Přílišný proud myšlenek vyvolá v dítěti pocit vážného neklidu. Pocit neklidu v sobě zahrnuje složku strachu a strach je doprovázen solidní fyziologickou reakcí v podobě stresu. Když jsme zmateni, naše tělo očekává, že nás něco ohrožuje, a budeme potřebovat rozsáhlý balík energie, abychom se připravili na boj nebo útěk.
Vegetativní reálné reakce v rámci tlukotu srdce, třesu, pocení, zrychleného dýchání, zrudnutí nebo velkého tlaku v břišní části, úzkostlivé dítě zaskočí a do značné míry ho paralyzují. Není totiž před čím utíkat ani s čím bojovat! Dítě je v podstatě podkopáno svými nárokovými úvahami. Nechápe, co se s ním děje, a čím víc se snaží potlačit určité podstatné projevy, tím víc posiluje a protahuje tlakovou reakci.
V tu chvíli nachází normální úlevu v určitém druhu chování, které může být normální reakcí na okolnosti a které si začne získávat a nevědomky automatizovat. Nejběžnějším druhem reakce chování při úzkostech je vyhýbavé chování. V našem konkrétním příkladu se dítě v podstatě přiklání k tomu, že se nebude hlásit, což by samo o sobě pravděpodobně nebylo pozoruhodným problémem. Ošemetná je neurotická konstrukce, která ho k tomu vedla a která se aktivuje v postupně se rozšiřujícím běhu běžných výzev.
Neuhýbejme před výzvami
Ale to, že se přiklání k tomu, že se již nebude hlásit, vede ke zmenšení působení tlaků, ale zároveň k potřebě ocenění a potvrzení svých vlastních kompetencí. Jindy by se možná vyhnul skutečně plánované zkoušce, nebo se omluvil ze školní exkurze, výletu nebo představení. V některých případech se jedná o záminku k úzkosti, ale častěji může jít o psychosomatickou reakci, protože nepolevující fyziologický tlak oslabuje naši obranyschopnost. Běžné jsou opakované gastrointestinální problémy, migrény nebo infekce. Metodiky vyhýbání se mají jedno společné. V dlouhodobém horizontu snižují duševní pevnost dítěte a způsobují stále se zvyšující neklid.
Z výše uvedeného je zřejmé, jak důležitou roli hrají úvahy v rámci úzkostlivého neklidu, o nichž se skutečně říká, že jsou „matkami“ pocitů, fyzického prožívání a následného chování. Také to, že máme tendenci přemýšlet v úzkostných vzorcích, znamená, že jde o hlubší problém, který může mít co dočinění s naším vztahem k sobě samým, což se v psychoterapii označuje jako přesvědčení jádra. Práce na odhalení a změně dysfunkčních jádrových přesvědčení je od nynějška doménou psychoterapie zaměřené na psychiku.
Poznejte důvod, proč děti pociťují úzkosti
Klíčem k úspěchu je rozpoznat spouštěče. Těch je celá řada, počítáme-li odloučení rodičů nebo jejich ztráta, problémy ve škole, šikanu nebo špatné zacházení (fyzické i psychické). Ať tak či onak, v dnešní době jsou především kritickým spouštěčem okolnosti kolem Covidu a s nimi spojené problémy, jako je oddělené učení, odloučení od vrstevníků a strach z neznámého.
To vše vede k prohlubování psychických potíží, kvůli kterým v současné době přichází na pracoviště dětských lékařů a terapeutů stále více dětí a také linky tísňového volání jsou stále vytíženější. Mladší děti více trpí úzkostmi, strachem o své zdraví a zdraví svých blízkých, zatímco u starších dětí je větší pravděpodobnost, že budou uvažovat o sebevraždě nebo propadnou mentální anorexii.
Jak vidí rodiče a učitelé dítě s úzkostí
Školy by samozřejmě měli dbát na to, aby co nejvíce omezily určité sociální patologie, které mohou poškodit bezmocné lidi, a tím vyvolat úzkostlivé chování. V každém případě si však řada dětí s úzkostí přináší své sebedestruktivní sklony z domova a významnou roli hrají i dědičné dispozice. Je šokující, že četné scénáře neklidu navíc skončily jako sebenaplňující se předpovědi a je obtížné zjistit, co bylo na začátku — zda slepice, nebo vejce. Dítě se nepochybně začne chovat divně, jeho vrstevníci to nechápou, a tak ho často odmítají nebo v politováníhodnějších případech šikanují. Zejména v těchto případech je třeba dbát na to, aby se dodržovala prevence a poskytnout důležitý prostor k rozhovoru spolu s celou skupinou.
Dítě trpící úzkostí a kognitivní vliv rodiče nebo učitele
Jak mohou instruktoři a opatrovníci nabídnout pomoc dítěti s úzkostí? V zásadě tím, že budou působit ve dvou zónách složky neklidu, konkrétně v kognitivní a behaviorální oblasti. Obecně platí, že čím více se o dětských obavách mluví, tím méně náročné je rozložit úzkost na různé konkrétní obavy, které lze v tu chvíli lépe řešit. Například učitel může se studenty tematizovat otázku obav z možného zklamání ve škole nebo z budování sociálního postavení ve skupině. Všichni máme tento strach v různé míře v sobě a pro děti je obzvláště důležité, aby se o něm naučili mluvit. Učitelé mohou během vyučovacích hodin, ale i kdykoli jindy, použít to, čemu se v psychoterapii říká kognitivní přestavba. Řada řetězců úzkosti, které se v dětské mysli rozvíjejí, nemá jasný rámec, který jsme uvedli v tomto případě.
Čím jsou naše katastrofické scénáře rozptýlenější a mlhavější, tím mohou být škodlivější. V případě, že děti povzbudíme k přímému rozhovoru o jejich možných obavách a k jejich uvedení do konkrétních scénářů, budou tím snadněji připraveny tyto překvapivé myšlenky v daném okamžiku rozložit. Připraveni se navíc dozvědět cenné údaje o tom, zda je dítě vystaveno nějaké nepřiměřené zátěži ze strany opatrovníků, a podle toho také jednat. V expanzi je pro každou situaci úzkosti charakteristická zásadní kognitivní chyba, kterou je maskování a spekulace.
Co z toho vyplývá
Příkladem tohoto omylu je představa, že pokud se spolužáci některým mým odpovědím zasmějí, znamená to, že jsem divný nebo neschopný. Dalším důsledkem tedy bude, že mě odmítnou jako rovnocenného člověka ve společnosti. Dokážete se dětí zeptat, proč se za těchto okolností smějí a jak to ovlivňuje jejich vztah k tomu, jehož odpověď u nich vyvolává smích? Častou odpovědí je, že se mohou chechtat z úlevy, že se jim srovnatelná okolnost nestala, nebo že oslovené dítě možná provedlo chytrou konfrontaci, a často je to reakce učitele, které se vysmívají. Zpravidla potvrdí, že taková situace nevede k opovržení nebo zlé vůli, protože se může stát každému v několika okamžicích. Jakkoli se to může zdát nedůležité, vyslechnout si jejich tvrzení a zjistit, že nejsem ve svých obavách sám, může být pro děti ohrožené úzkostí mimořádně zásadní preventivní pojistkou.
Dalším nesprávným zobecněním může být předpokládaný dopad našeho pochybení na vztah s pedagogem a společnou školou. Nabízí se příležitost k přímému rozhovoru o tom, jak učitel vnímá nedostatečnou odpověď nebo nedostatečné provedení ve společnosti a jak to ovlivňuje jeho vztah se studentem.
Vztah mezi dětmi
Dalším kritickým tématem je vztah mezi dětmi a společnými výkony. Naše výuka a doučování se stále soustředí na srovnávací hodnocení výkonů. V každém případě je zásadní tematizovat druhou stránku předávání výkonů, kterou je občasná a zcela běžná indispozice předat očekávaný výkon. Je nezbytné objasnit dětem kontrast mezi pevným smyslem pro rozum, který je může popostrčit, a sebedestruktivní vahou k výkonu, která se nevyhnutelně obrátí proti nim.
Cílevědomý jedinec si skutečně váží vítězství, ale když se náhodou setká s neštěstím, nevyvolá to v něm zbytečnou úzkost. Patologicky na výkon orientovaný jedinec přestává vyžadovat potěšení v rámci výkonu, protože ho bere jako základní podmínku pro to, aby byl uznán okolím, a především sám sebou. Zklamání v tomto bodě mu způsobuje nevyrovnaný vášnivý nápor spojený s hlubším otřesem sebeúcty.
Rodiče mají mnohem více prostoru k rozhovoru s dětmi na tato témata a k výhradnímu, a tedy i výraznějšímu řešení kognitivní přestavby. Ať tak či onak, každý z nás by si měl navíc uvědomit, do jaké míry se odvažujeme přenést na své děti svá vlastní přání a touhy po vítězství a do jaké míry vytváříme doma atmosféru nešťastné tíhy výkonu a strachu ze zklamání. Učitel má na starosti kolektiv, ve kterém nejsou na okraji děti se sklonem k perfekcionalismu, ale navíc i studenti, kteří naopak mají inspiraci k výkonu na strašně nízké úrovni. Je tedy nucen při komunikaci s vedoucím kolektivu vyžadovat zohlednění více než jednoho úhlu pohledu. Z klinických zkušeností víme, že řada učitelů si s touto situací dokáží poradit, postupují v tomto ohledu jemně, a tím se snaží zabránit vzniku nepříjemných rozbrojů a nastavit ve třídě pořádek.
Rodina je základním pilířem pro podporu
Pokud si všimnete srovnatelných vedlejších účinků a v případě, že přetrvávají po dlouhou dobu, měli byste vyhledat odbornou pomoc. V ideálním případě byste se měli nejprve obrátit na pediatra a po setkání na dětského lékaře, psychoterapeuta nebo terapeuta. Mějte na paměti, že některé děti nepotřebují mluvit o tom, s čím se setkávají, drží to v sobě a potřebují někoho, kdo se umí otevřít. Kromě toho je však důležitá i rodičovská podpora. Jak jednat s dítětem na pokraji sil doma? Když se projevuje úzkost, je nadmíru důležité, aby rodič zůstal klidný a byl tak pro dítě pevným bodem a bezpečnou oporou. Komunikace podle nás i odborníků závisí na konkrétních projevech dítěte. Někdy zafunguje vlídné, klidné slovo a útěcha, že je vše v pořádku, jindy nabídne pomoc objetí, nebo může dítě vyžadovat prostor či rozhovor, aniž by bylo okamžitě napomínáno nebo odsuzováno.
Je důležité dítě na pokraji sil co nejvíce pochválit a dát mu najevo, že s pomocí opatrovníků lze vše zvládnout. Nechte si své obavy pro sebe a dejte dítěti pocit, že jste nejschopnějšími rodiči na světě. Postarejte se, aby nade vší pochybnost mělo dítě vzduch, teplo, možnost napít se, lehnout si nebo se k vám přitulit.
TIP: Jak naučit dítě poslouchat
Co dosáhnete změnou přístupu
Tu a tam pomůže změna přístupu, ale rodiče navíc potřebují podporu a podle všeho se pravidelně stává, že nevědomky potřebují psychoterapii oni, a ne dítě. V prostředí rodinné psychoterapie, když rodiče přijdou s tím, že vidí změnu v reakcích, pocitech nebo chování svého syna nebo dcery, která by měla pracovat a že, je s ním potřeba začít pracovat, se pravidelně stává, že rodiče nakonec využijí psychoterapeutických služeb pouze bez blízkosti dítěte. Změnou duševních stavů a nastavení rodičů se může změnit i dítě, aniž by muselo standardně využívat služeb psychoterapeuta. Je tedy dobré se na začátku poradit s odborným lékařem a zjistit, zda je možné pracovat především s dospělým a zda je zásadní a nezbytné pracovat i s dítětem.
